1. Dobrý ráno, dobrou noc...

20. listopadu 2009 v 23:50 | Shanon Allison Forsyte |  We are sisters
We are sisters
1.

"Nerozčiluj se Shanon, klídek"
"Hele ségra, rozkazuj si někomu jinému jasný"
"Doufám, že uklízíš?"
"Vstávej ospalče, jsme na místě"

***


"Ty už jsi vzhůru?!" Zírala jsem na svou starší sestru. No starší je dost silné slovo. Dalo by se v podstatě říct, že jsme dvojčata. Jednak jsem mladší jen o půl roku a pak také jsme téměř k nerozeznání. Ovšem, když se nám podíváte pod krunýř, zjistíte, že rozdíly přeci jen mezi námi existují.

"Jasně, včera jsem si zapomněla sbalit nějaké ty drobnosti", pohodí ledabyle rukou k hromadě věcí vedle sebe. Vylezu z úžasně vyhřátého pelechu a hned o něco zakopnu. "Au", můj palec to odnes! "Dávej si ty věci laskavě na svojí půlku pokoje a ne mě přímo pod nohy", odsunu, plná vzteku, Amandin kufr k její posteli, která je vedle té mé avšak rozdělená velkým stolem s párem židlí, stojícím pod velkým oknem se záclonami. Na stole se povalují brky, papíry, kalamáře a další krámy včetně dvou svíček a sirek. Za Amandinou postelí je naše společná ne příliš velká dřevěná skříň a o kousek dál je kovová pokachličkovaná krabice čtvercového tvaru se šňůrou z nevím čeho, ale s jistotou vám mohu říci ,že je pogumovaná a je na straně do pokoje, jakoby naproti klavíru. Na konci této šňůry je žehlička na vlasy a je také pogumovaná z vnějšku proti žáru. Na vnitřní straně je něco jako kov či co. Odborník na tyhle věci fakt nejsem. Vedle této moderní žehličky na vlasy jsou kamna, ke kterým je čtvercová krabice připojena a v případě potřeby se jimi nažhavý. Na již zmiňované krychli jsou dvě páčky, kterými celý tento systém zapínáte či vypínáte. Což znamená, že si můžete zatopit, aniž byste měli zapnutou žehličku. Za mojí postelí je již zmiňovaný, nádherný starožitný klavír po pradědečkovi. Ráda na něm hraji, avšak Amandě tím dost lezu na nervy. Nemá moc hudební sluch, avšak je výtvarně velmi zdatná. To já nedokážu pořádně napalovat ani to pitomý slunce.

"Nerozčiluj se Shanon, klídek", směje se ségra mému utrpení. Hodím po ní vražedný pohled a štráduji si to ke skříni, před kterou sedí to řechtající se stvoření se žehličkou v ruce. Myslím, že s tímhle tempem budu na žehličku čekat ještě zítra. Ostatně by to nebylo po prvé, co kvůli jejím vlasům, zůstali ty mé zvlněné, jak kdybych si je pracně nefoukala.

A protože mi Amanda zkazila náladu, obléknu si šedé korzetové šaty, které mají tu a tam vyšitou černou třpytivou růži. Až teď si všimnu, že Amanda má na sobě křiklavě červené vyzývavé šaty s kulatým velice hlubokým výstřihem. Stačilo, aby se předklonila a měli jste možnost vidět její ploché bříško, ne-li víc. Obě jsme měli dar od přírody, že jsme si takovéto extrémní výstřihy mohly dovolit.

Rozčesala jsem si vlasy ale zvlnění se ani trochu nezměnilo, jen se na něj díky bohu dalo koukat aspoň po očku. Namalovala jsem se. Což obnáší nanést drobet make-upu, pudr, zvýraznit, už tak dlouhé černé řasy řasenkou, sladit stíny s oblečením a nakonec zvýraznit mou největší přednost - plné rty - lehce se lesknoucím výrazným leskem.

V tu ránu se pár metrů ode mě otevřely dveře a do pokoje vlítl Paige. "Ségra jako hejbni! Máš jít mamce pomoct se snídaní a ty Shanon máš prej uklidit ten nepořádek, co tady máte", poručila nám naše mladší sestřička. Tedy moje nevlastní. Aby jste rozuměli, má se to tak...Moji rodiče se rozvedli a otec si našel přítelkyni Elizabeth, se kterou se ne dlouho na to oženil.

"Hele ségra, rozkazuj si někomu jinému jasný", hodila Amanda, teď už vážná, po své sestře výhružným pohledem. Ta se jen ušklíbla a vycouvala z pokoje.

Hned, jak se žehlička uvolnila a má milovaná sestřička se odebrala do kuchyně, chtěla jsem místo před skříní se zrcadlem zaujmout já a konečně si vyžehlit vlasy... "Doufám, že uklízíš?" Otec mi svým příchodem překazil plány. "Za půl hodiny odjíždíme, tak nelelkuj, aby ses stihla i nasnídat", nakázal mi. Opět jsem se musela smířit s faktem zvlněných vlasů. Ach bože, co jsem komu udělala?!

Amandě jsem všechny věci mimo kufr naházela na postel. Má půlka pokoje byla uklizená a to bylo hlavní, ne? Proč bych uklízela její binec? Nejsem ničí služka a ani to jí nehodlám být! Přeci nepřijdu o snídani!

Když jsem vešla do kuchyně, všichni už seděli a ládovali se ještě teplým pečivem. Když máte pekařství téměř za rohem, není se čemu divit.

"Dobrý ráno", pozdravila jsem rodinku. "Dobrý ráno! Mno to je dost, že ses přišla málem jsme ti to všechno snědli", škádlí mě brácha, já měl ve zvyku. "Ty bys mi nic nenechal?! Šťouchla jsem do něj na oplátku s úsměvem od ucha k uchu. Poté se mé dobře tvarované pozadí, lákající mužské pokolení, usadilo na jediné volné židli vedle toho škádliče.

Když jsem snědla rohlík s meruňkovou marmeládou a provedla jsem každodenní ranní hygienu (ještě že máme dvě umyvadla), zbývalo mi, zkontrolovat, zda mám všechno a mohli jsme vyrazit. Rozloučili jsme se s matkou a nasedli do našeho velkého rodinného kočáru, který byl zapřáhnutý do tří párů koní.

Ve Forks, kde jsme bydleli, žádná střední škola nebyla. Náměstíčko, na kterým stavěl převozník, bylo několik kilometrů odsud. Naštěstí Fordská střední byla hned v sousedním městě Fords, ve městě magie a kouzel v souladu s mudly.

Cesta do Ford trvala čtyři hodiny, takže jsem s spolu se sourozenci dospávala chybějící hodiny. Zanedlouho jsem slyšela hlasy a někdo se mnou cloumá. Otevřela jsem neochotně oči a první co, jsem viděla byla Amanda. Skláněla se nade mnou s chápavým úsměvem ve tváři, takže jsem usoudila, že mi už asi odpustila to mé 'uklízení'.

"Vstávej ospalče, jsme na místě", usměje se na mě a vystoupí z kočáru. Amanda uměla vždy rychle odpouštět a zapomenout. Já, možná k mé smůle, dokázala jen to první. Zapomínala jsem jen velmi těžko a nikdy ne úplně.

Škola byla nádherná. Slovy se dala těžko opsat. Zdobilo jí spoustu malých i větších věžiček, ovšem byly tu i asi dvě velké věže. Z mého pohledu se to dalo jen těžko posoudit, poněvadž jedna zastiňovala další. Prostě vám nemůžu s jistotou říct kolik věží tato škola, či spíše hrad, ve skutečnosti má.

Ovšem to, co následovalo po vkročení do této zvláštní stavby, přemohlo mé předešlé okouzlení. Vstupní hala byla obrovská místnost s několika dveřmi a honosným vyřezávaným schodištěm. Nemohla jsem se však dlouho kochat, poněvadž mě proud studentů začal unášet k jediným dveřím na pravé straně.

Vpluli jsme do jídelny, které se podle cedule, přibité na dveřích, říkalo Velká síň. Konečně jsem se mohla oddělit od ostatních a najít rodinku, kterou jsem v tom houfu lidí ztratila. Neviděla jsem ani jednu známou tvář.

"Shanon, tady jsme!" Volal na mě odkud si bratr který sem hodil již třetím rokem a tak to tady znal jako své boty. Konečně našla sedět u jednoho ze čtyř stolů, který byl určený pro prvák. Neušlo mi, že Amanda značně posmutněla. Znala jsem důvod. Chyběla jí sestřička, která ještě chodila na základku. Vedle ní bylo volné místo, očividně pro mě. Obejmula jsem jí kolem ramen uklidňujíc jí.

Během pár minut vstoupili profesoři v čele s ředitelkou, která mi připadala velice sympatická. Byla to velice noblesní starší dáma se ozdobnou stužkou, zapletenou v prošedivělém drdolu, z kterého jí vypadlo pár loken stále hustých vlasů. Splývající saténové šaty měla sladěné s barvou stuhy. Usadila se na nejvýše posazenou židli uprostřed profesorského stolu. Počkala na kolegy, znovu povstala a pronesla.: "Vy, naši nový studenti, vítejte na Fordské střední. Doufáme, že se vám zde po dobu vašeho studia bude dobře žíti a že si odsud něco odnesete. Ostatní studenty vítám taktéž! A teď už mi zbývá říci jen jediné... Nechte si chutnat!" V tu chvíli se přede mnou prohýbal stůl pod těmi nejlepšími lahůdkami, na jaké jsem si v tu chvíli dokázala vzpomenout.

"Ach jo, tak tohle je moc! Jestli sem budou pořád dávat takové dobroty, pak budu za týden jak koule!" Postěžovala si Amanda. Má pravdu, taky to tak vidím. Hold se budem muset dát na nějakou dietku nebo tedy aspoň já, poněvadž bych za chvíli měla břicho jak balón, což nedopustím! Ještěže tu s námi nesedí Sean. Měl by z našich ztrápených tváří druhé Vánoce!

Už mi z toho všeho začínalo být blbě, když najednou všechno jídlo kamsi zmizelo. Úlevně jsem si oddychla, když tu najednou mi bylo ještě hůř. Stůl se zase zaplnil a něčím horším než zákusky a dortíčky. Koukla jsem zoufale na Amandu, která mi naprosto stejný pohled oplácela.

Ani jsme se nenadáli a koláčky se vším ostatním byly pryč. Ředitelka znovu povstala řekla pár keců, kterým jsem nevěnovala pozornost a popřála nám dlouho očekávanou dobrou noc. Poté nás dovedli těmi všemi chodbami až k našim ložnicí. Cestu jsem si samozřejmě nepamatovala.
"Jé máme ložnici jen sami pro sebe! Jako jediný pouze dvoulůžkovou! Juchůůů! Beru si tamtu postel v rohu", ukázala na postel v pravým rohu místnosti, téměř naproti dveřím, avšak ne úplně. Byla jsem ráda. Ta má postel se nacházela v levým rohu, který byl více zastrčený a nebyl tak na očích při vstupu do místnosti. Mezi našimi postelemi s se pod okny ve výklencích nacházeli dva stoly s židlemi. Na každém stole stáli dvě svíčky se sirkami.

Nalevo od vstupních dveřích se nacházely další, které, jak se později ukázalo vedly do koupelny. Mezi mou postelí a dveřmi do koupelny se nacházela obrovská skříň. Uprostřed místnosti stáli kulatá kamna za Amandinou postelí stála veliká pohovka s rohovým stolkem, nacházejícím se trošku dál od vchodu do místnosti.

"To je lukšus mame koupeunu i še žachodem", zahuhlala sestřička s plnou pusou zubní pasty. "Jen je doš malinká, ale je tu žcadlo..." "Aspoň, že tak, ale víš, co mě fakt štve?" Zeptala jsem se při koupeli. Amanda si vypláchla pusu a poté mi odpověděla: "Že tu není žehlička na vlasy, viď?" Měla pravdu, přesně to jsem měla na mysli ,a tak jsem jen přikývla. "To mě štve taky", svěřila se mi s povzdechem. Poté jsme se vystřídaly. Já si v bílé krátké krajkové košilce s vyšitými růžovými hvězdami čistila zuby a mé skoro dvojče se koupal o e vaně vedle mě. Poté jsem si česala vlasy a Amy si oblékla růžovou krajkovou košili s bílými hvězdami vzala si svůj kartáč a česala si také kadeře. Poté jsme sfoukly svíčky a zalezli do postelí.

"Dobou noc", popřála jsem ségře. "Dobrou noc Shanon", ozvalo se z druhé strany pokoje. Co asi teď dělá bratr? Doufám, že už spí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lúmenn Lúmenn | Web | 21. listopadu 2009 v 14:52 | Reagovat

Tak jsem to přelouskala a není to úplně špatné, nicméně jedna podstatná věc vám tam skřípe - sestry nemůžou být půl roku od sebe, protože by to matka jaksi nestihla, holt po jednom porodu následuje dalších 9 měsíců tehotenství, jinak to nejde;)

2 Lúmenn Lúmenn | Web | 21. listopadu 2009 v 14:52 | Reagovat

A vidím že čtete Loup Fer, za což jsem ráda:)

3 Shanon Allison Forsyte Shanon Allison Forsyte | Web | 21. listopadu 2009 v 15:01 | Reagovat

nemáme společnou matku - vlastně ani otce...můj otec si Amandinu matku našel a rozvedl se s mou matkou...myslim, že to tam někde naznačuji...a Loup Fer čtu už asi rok (Sophie mi dělala desing pro tento blog:) a taky díky ní jsem se dala do psaní...:)

4 Filomena Filomena | Web | 21. listopadu 2009 v 15:18 | Reagovat

Máte to parádní, vážně, moc se mi to líbí :)) Takže já si tě hážu do spřátelených, ok?

5 Filomena Filomena | Web | 21. listopadu 2009 v 15:23 | Reagovat

Tak už tě tam mám :)) A kdypak že bude další díl? Já jsem šíleně nedočkavá, vím :))

6 Shanon Allison Forsyte Shanon Allison Forsyte | Web | 21. listopadu 2009 v 15:33 | Reagovat

měl by tu být nejpozději do pondělka:))

7 Mací Mací | 21. listopadu 2009 v 17:14 | Reagovat

moc hezký a hlavně zábavný todle se louská dobře jen tak dál:-) a mimochodem máte povedené i ty stránky  :-)

8 Amanda Janr Fullerton Amanda Janr Fullerton | 21. listopadu 2009 v 17:22 | Reagovat

děkujem :-)))

9 Alex Alex | Web | 21. listopadu 2009 v 18:19 | Reagovat

nádherné!!!!

10 Lúmenn Lúmenn | Web | 21. listopadu 2009 v 20:56 | Reagovat

jo aha chápu, pak by ale měla být Amanda mladší a má společnou matku s tou malou, co je na základce, nepletu-l se;)

11 Sophie Toulouse Lautrec Sophie Toulouse Lautrec | Web | 22. listopadu 2009 v 9:09 | Reagovat

Už vás máme v oblíbených. :-)

12 nat nat | Web | 3. ledna 2010 v 17:45 | Reagovat

není to špatné....ale ani ja sem z toho nejka moc nepochopila ze nejsou prave sestry...kdyz si sou tak moc podobne jak tam pises....jinak bych pri popisu nezachazela az tak moc do detailu to nikoho nebavi cist ale jinak to mas hezky rozepsane... jo a z mych povidek??? je tam spolecna povidka s jul nikdy nerikej nikdy a nebo ma this is my destiny and it must become....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama