3. Edwardovo tajné místo

2. ledna 2010 v 15:28 | Shanon Allison Forsyte |  We are sisters
We are sisters
3.

"Ehm, jsem se chtěla zeptat k čemu jsou tu ty klapky na uši"
"Ahoj, jsem Edward Massen a ty jsi Shanon Forsyte, že?"
"Ach...A ty máš slečnu?"
"Jsi v pořádku?"

***

Na to, že jsme měli jako první vyučovací hodinu hned dvouhodinovku kouzelných formulí, nám to uteklo zatraceně rychle. Možná za to mohla Amanda, která mi celou dobu básnila o krásných hnědých očí, podle ní, nejkrásnějšího a nejmilejšího kluka a světě, jménem Edmud. Poté nás čekala dvouhodinovka bylinkářství, které probíhalo venku ve speciálních sklenících, kde se pěstovali rostliny těch nejpodivnějších vůní, tvarů a účinků.

"Rozdělte se do dvojic,"poručila profesorka. Já a Amandou jsme si hned zabraly jeden za stolečků se záhadnou kytkou v květináči, plném hlíny. "Tyhle kytky přesadíme do větších květináčů. Kdo ví, jak se jim říká?" Zeptala se ta malinká ženuška, která se nás rozhodla učit. Něčí ruka vystřelila vzhůru a ozvalo se: "Mandragory! Jedná se o léčivé rostliny. Tedy, léčí jen jejich kořen a to tak, že uvádí zkamenělé do původního stavu." 'To bude zase jeden z těch příšerných vlezlých šprtů', pomyslela jsem si a už ze zvyku zakroutila hlavou. Hned jsem se o své mínění chtěla podělit se sestřičkou a tak jsem se k ní naklonila a už jsem otvírala pusu, když v tom..."A dost! Slečno", ukázala na mě profesorka špinavým prstem od hlíny, "Na mých hodinách můžete povídat jen při práci a to k tématu. Pokud je mi známo, ještě nepracujete, tak o čem se pak bavíte?"

"Ehm, jsem se chtěla zeptat k čemu jsou tu ty klapky na uši", nasadila jsem nevinný andělský výraz. Tedy aspoň jsem se o to snažila, ale tahle mě protivná prťavá profesorka byla na můj vkus až moc chytrá a poznala, že se jí snažím obalamutit.
"Tak vy se mi ještě snažíte lhát do obličeje? No to je vrchol, seberte si své věci a přestěhujte se tamhle k Edwardovi a vy slečno Simsnová zase tady k té slečně", podívala se do papírů a doplnila: "Amandě!"

Můj nešťastný pohled se setkal s Amandiným a bylo vidět, že se cítí úplně stejně. Ach, co si bez ní sakra počnu? Dvě hodiny! Umřu, to je jisté... Povzdechla jsem si a odšourala se směrem k Edwardovi s baťohem na zádech a hlavou vzhůru, aby ta mrcha profesorská neviděla, jak moc mi tím ublížila.

"Čau", byl jediný pozdrav na který jsem se v té chvíli zmohla a chtěla jsem dodat, že si každý budeme hledět svého květináče, ale když se naše oči střetly hned se mi to vytratilo z hlavy a věnovala jsem mu svůj nejkrásnější úsměv, čím, jak jsem si všimla, jsem ho naprosto odzbrojila. Dali jsme se do práce a oba dva mlčeli, ale vzájemně jsme po sobě pokukovali. Najednou byla hodina za námi a my byli jako jediný hotový. Všimla jsem si, že Amanda je vzteky bez sebe, protože jí její spolupracovnice přidělávala jen práci navíc. Nechtěně převrhla na mé drahé druhé já plný květináč hlíny.

Přestávku jsem strávila posloucháním Amandiných stížností. Zazvonilo a já se celá nervózní vrátila zpět k tomu krásnému, až snad mystickému, stvoření, které se na mě opět nesměle, ale sladce usmívalo.

"Ahoj, jsem Edward Massen a ty jsi Shanon Forsyte, že?", zeptal se mě s úsměvem. "Hm", kývla jsem na znamení souhlasu. Na nic lepšího jsem v danou chvíli nebyla schopná přijít, protože mě za prvé okouzlil jeho hlas a za druhé mě ohromilo, kolik lidí mě tu zná. "Jak se ti tu líbí?, vyptával se dál. "Ehm, je to tady hezké", sakra to bylo inteligentní. "Řeknu ti, tvůj přítel Patrik se má. Mít takovou krásku jako jsi ty, rozmazloval bych jí a ne jen to..." Jeho oči se zadívaly do dálky a nejspíš se snažily, si to všechno představit. Možná to byla nádherná iluze, poněvadž se panu snílkovi objevil na tváři blažený, až zamilovaný úsměv.

"Ach...A ty máš slečnu?" Zeptala jsem se nenápadně, nevědomky si natáčejíc pramen vlasů na prst. Docela se mi totiž začal líbit, tak jsem musela zjistit, jak velké jsou mé šance, dostat ho. "Mno měl jsem Selenu, to je ta, co pomáhá tvé sestře. Ale neklaplo nám to", vysvětlil a nezdál se mi nijak smutný, což mě pobídlo k dalším otázkám. "Proč jste se rozešli?" Na oko jsem se zarazila a začala se mu omlouvat: "Promiň, nic mi do toho není..." Abych vypadala přesvědčivě, tak jsem při těchto slovech sklopila oči. Ucítila jsem jeho jemné prsty na své tváři, což mi napovědělo, že jsem na dobré cestě. Z tváře se jeho dotek přesunul k bradě, pak se z ničeho nic zarazil. Nejspíš si uvědomil, že tohle je realita a ne sen. Že by? Ne, to není možné. Sotva mě znal! Jen mě chtěl utěšit, poněvadž jsem se mu zdála smutná a zahanbená svou až příliš velkou či možná dokonce dotěrnou zvědavostí. Co když jsem pro něj opravdu od teď byla jen jedna z jeho dotěrných spolužaček? Uvědomila jsem si, že při mým myšlenkovým rozjímáních se na sebe stále vzájemně koukáme. Zajímalo by mě, co viděl v mých očích. Viděl strach, jenž jsem v tu chvíli cítila? Strach z toho, že ho nedostanu, že si ho ukořistí nějaká jiná slizká potvora? Co jsem vlastně cítila? Když jasem si pomalu začínala myslet, že se z té vší bezmoci sesypu přímo k jeho nohám a nebo, že už v jeho pohledu zůstanu s těmito pocity uvězněná napořád, zaslechla jsem drobet z dáli jeho něžný hřejivý hlas. "Rozešli jsme se, protože jsem dnes v noci mluvil ze spaní, Včera jsem tě zahlídl v jídelně, ale všiml jsem si, že se o něčem bavíš Amandou, tak jsem vás nechtěl rušit. Navíc ani nevím, co bych ti řekl. Pak jsme se Selenou šli potají spát do její postele, což jsem ovšem neměl dělat", zarazil se, když však viděl můj tázavý pohled, pokračoval: "Snil jsem o tobě, o tvé ladné labutí chůzi, o hubené tvarované postavě a o tvých magicky se lesknoucích dlouhých, roztomile se vlnících, vlasech. Z té dálky jsem bohužel viděl jen tyto tvé přednosti. O to víc si vážím dneška, kdy stojím naproti tobě a nemůžu se nabažit tvých nádherných hlubokých zelenohnědých očí. Ani nevíš, jak jsem rád, že tě profesorka posadila ke mně, poněvadž si s tebou můžu konečně promluvit a zjistit, jestli se krása tvého zevnějšku odráží z tvé duše", trošku omluvně se usmál a mrknul na mě. Já si až teď uvědomila, že stojím, jak socha vytesaná z kamene z padlou čelistí a vytřeštěnými kukadly. Divím se, že mi samým úžasem a překvapením nevypadly z důlků.

"Už mám toho akorát tak dost, zaječela mi do ucha ta mrcha profesorská, až jsem leknutím nadskočila a Edward se k mému potěšení zatvářil, jakoby žvýkal citron. Profesorská pokračovala, naštěstí pro mé uši mnohem tišeji, zato však jízlivěji, až mě zamrazilo: "Copak už jaste hotový?" Edward nasadil velice sladký úsměv a s nádechem provokace odpověděl: "Jistě, paní profesorko", a poukázal na přesazené mandragory. Profesorka si je prozkoumala přísným rentgenovým pohledem, pokývala uznale hlavou a řekla: "Vzhledem k tomu, že do konce hodiny zbývá třicet pět minut můžete se jít tedy projít po školních pozemcích, aby jste tady své stále těžce pracující spolužáky nerušili. Do školy ale ještě nechoďte, rozumíte? Berte tuto procházku jako součást vyučování a nezraňte se!" Celá šťastná jsem si naházela věci do batohu. "Vezmu ti bágl, můžu?", nabídl se Edward, nečekal na odpověď a štrádoval si to s ním ven ze sleníku. U vchodu se otočil, aby se ujistil, že jdu za ním. Neschopná slova jsem tedy donutila své nohy k pohybu, jdouc jemu a hřejivým paprskům podzimního slunce vstříc.

Jak jsme se tak procházeli, začali jsme se vzájemně poznávat. "Mám moc rád přírodu. Má v sobě určité kouzlo života. Fordská střední má několik tajemných míst a to nejen uvnitř. Někdy tě na ně zavedu, jestli chceš?" Zvedl jedno obočí a zastavil se tak aby zastavil i mě. Stál tak blízko, až jsem cítila jeho voňavý dech na svých tvářích. Mou páteří projelo mravenčení, až mráz, přestože slunce nad námi stále hřálo. V mém břiše začalo v ten moment poletovat snad až tisíce malinkých motýlků.

"Budu moc ráda", vykoktala jsem. Napětí mezi námi by se dalo krájet. Když se usmál, svět se se mnou zatočil a pevná půda pokrytá zelenou svěží trávou byla ta tam. Dopadla jsem do jeho náruče, kterou mě zachytil.

"Jsi v pořádku?" ptal se starostlivě, zatímco mě někam odnášel. "Asi ano, jen se mi zatočila hlava, nic to není. Kam mě to neseš?" Ptala jsem se zvědavě, opřená o jeho hruď. "Vydrž Shanon, už tam budeme", řekl tajemně, pobaven mou nedočkavostí.
"Jsme na místě", řekl a já se ocitla snad na nejkrásnějším místě na světě. Byla to kulatá rozkvetlá louka těmi nejrůznějšími barevnými květy, nad kterou byl porost tak hustý, že jen místy si sem našlo cestu pár slunečních paprsků. Odněkud ze shora se ozýval nádherný melodický zpěv ptáčků a když jste nedělali žádný hluk, mohli jste zahlídnou motýla sedajícího si na jeden z jíž zmiňovaných květů. "Sem nikdo nechodí, je to jedno s těch tajemných míst této školy a pozemků jí určených. Řekl bych, že ani sama ředitelka o něm neví. Je zašifrované nejrůznějšími kouzly, na která jsem přišel dnes v noci jen náhodou a přidal jsem si k nim pár svých ochranných kouzel. Zajímá tě, proč jsem v noci vyšel ze školy a jak?" On mi snad četl myšlenky! Mezitím, co mi tohle všechno vypravoval mě posadil snad do té nejměkčí voňavé, velkými i malými květy různých tvarů a barev poseté trávy, se kterou jsem se kdy setkala. Stále opřená o jeho hruď a okouzlená tím vším neznámým okolo sebe, jsem přikývla a dál poslouchala jeho sametová slova, která byla hudbou pro mé uši.

"Po té události, co se stala v noci se Selenou, jsem si potřeboval provětrat hlavu a urovnat tak rozházené myšlenky. A jak jsem se dostal z hradu ti prozradím v ten pravý čas, který ještě nenastal", ukončil tak odpověď na mé nevyslovené otázky a já věděla, že tím další diskuzi na tato témata protentokrát uzavřel.

Povídali jsme si takto ještě nějakou tu dobu a já se cítila neuvěřitelně šťastná a spokojená. Pak se zvedl se slovy: "Měli bychom jít pomalu zpátky, hodina za chvilku skončí, pokud už neskončila a je také čas na oběd." Pomohl mi vstát a dodal s tím nádherným úsměvem: "Tvá sestra tě bude hledat." Cestou zpátky mě opět nesl, ale když už jsme měli skleníky na dohled postavil mě na nohy. Tázavě jsem se na něj podívala. "Kdyby tě někdo z Patrikových přátel či nepřátel viděl v mé náruči, co by si asi myslel?" Až teď mi došlo, jak by to mohlo vypadat a tak jsem kývla na znamení souhlasu a šla jsem. Srovnal se mnou krok a zeptal se: "Na co myslíš? Doufám, že ti nevadila má blízkost. Bál jsem se o tebe. Připadala jsi mi slabá už ve skleníku a po tom, co se ti zamotala hlava jsi neřekla ani slovo. Kromě asi dvou vět..." Odmlčel se a řekl: "Promiň."

Až teď jsem se otočila k němu čelem, čím se také zastavil a smutně si mě prohlížel. Když jsem delší dobu nepromluvila a jen mu pohled oplácela, nevydržel to, očividně a sklopil hlavu. To mi rvalo srdce a tak jsem konečně promluvila a v ústech mi v tu chvíli úplně vyschlo. "Bylo to nejkrásnější dopoledne mého života. Nic tak, tak..."Nemohla jsem najít slova na vyjádření mých okouzlených pocitů a tak jsem prostě řekla: "Jsem ti nesmírně vděčná za tvou péči. Děkuji, žes mě nenechal upadnout a vůbec, to díky tobě jsem nabrala znova sílu", vysvětlila jsem, jak nejlépe jsem dokázala, to co jsem cítila. Tedy aspoň malou část toho, co jsem v té chvíli cítila a aby mi uvěřil, tak jsem se usmála. Tu část, proč se mi vlastně zamotala hlava, jsem raději vynechala. Nemusí vědět, že jsem se do něj zabouchla hned na první pohled. To se mi ostatně stalo poprvé.

Nestačil mi ani nic namítnout, ani mi říct co cítí on, poněvadž přišla má sestřička se Selenou v patách. "Tady jste", zvolala nadšeně Amanda a bylo vidět, že se už nemůže dočkat, až se své spolupracovnice zbaví. Sel se na Edwarda přímo třásla a tak raději odešel. Byla jsem zmatená, protože odešel bez jediného slova na rozloučenou. Selenu jsem v tu chvíli upřímně nenáviděla. Aby tomu zmiňovaná dodala korunu, zeptala se mě: "Kam šel?" Popadla jsem Amandu za ruku, táhnouc jí co nejdál od Seleny. Oběd nás pro tentokrát zachránil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Filomena Filomena | Web | 2. ledna 2010 v 20:42 | Reagovat

Pokračování! *yahooo* Je to paráda, povedlo se ti to :-)

2 Shanon Allison Forsyte Shanon Allison Forsyte | Web | 3. ledna 2010 v 1:19 | Reagovat

děkuji :)

3 snapeova snapeova | Web | 3. ledna 2010 v 18:12 | Reagovat

kapitola byla úplně kouzelná :)

4 Shanon Allison Forsyte Shanon Allison Forsyte | Web | 3. ledna 2010 v 18:18 | Reagovat

děkuji mooc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama